Polské stopy na Velehradě

Petr Hudec

Poprvé byla na Velehradě – máme-li na mysli velehradský cisterciácký klášter – výrazně otištěna polská stopa v 16. století. Bylo to neradostné období chátrání velehradského kláštera, kdy se dokonce uvažovalo o jeho zrušení. Morava konfesně rozdělená nedávala jistotu příchodu nových řeholníků, a tak se mezi mnichy objevují i muži z okolních zemí.

V roce 1567 se tak stal na Velehradě opatem Mikuláš Kromer (1567 –1572), rodák z Bieczu na Krakovsku. (V předchozích letech byl povýšen do šlechtického stavu, studoval

práva v Boloni a v Padově a po návratu se stal duchovním. V letech 1558–1564 byl vyslancem polského krále u císařského dvora v Praze, dosáhl kanonikátu ve Vratislavi. Později se stal sekretářem pražského arcibiskupa Antonína Prusa z Mohelnice, s nímž se účastnil Tridentského koncilu. Následně odešel na Moravu, kde se stal kanovníkem olomoucké kapituly). Poté, co se ujal opatství ve velehradském klášteře, zjistil, jak těžký na sebe vzal úkol. V listě svému bratrovi píše: „Byl bys řekl, že to byla hospoda, krčma

a hampejs a byl by ses mohl domnívat, že moji bratři nebyli podobni mnichům, ale pikurovcům. Nyní však, Bohu díky, jest u mne jiný stav věcí, ač se ještě nedá ve všem schvalovati." M. Kromer se tedy stal především obnovitelem kázně a duchovní úrovně kláštera, postaral se však také výstavbou nové konventní budovy o lepší zázemí pro mnichy. (Dnes jím rozšiřované budovy připomínají nadezděné základy tzv. Opatského domu severovýchodně od baziliky). Teprve na základě vnitřní obnovy mohlo dojít k obnově vnější, které se ujali Kromerovi nástupci. Opatovo dobře započaté úsilí bylo přerušeno brzkou smrtí v roce 1572. Připomíná nám jej jeden z erbů v Královské kapli velehradské baziliky.

V bazilice je dále pojítkem s Polskem kaple zasvěcená sv. Hedvice nesoucí toto zasvěcení: Kaple sv. Hedviky, dcery moravského markraběte, kněžny Polska, zasvěcené cisterciáckému řádu. Nachází se za pravou stranou chórových lavic. Sv. Hedvika, blízká naší Anežce České, představuje jedinečnou osobnost spojující kulturu několika zemí: Polska, Německa a Čech. Její pozoruhodný život rovněž ukazuje propojení charismatu manželství s impulsy z řeholního života.

Narodila se kolem roku 1174 na hradě v Andechsu v Bavorsku. Dostalo se jí vzdělání od benediktinky sestry Petrissy. Jako dvanáctiletá byla provdána za piastovského knížete Slezska Jindřicha I. Bradatého. Hedvika dala život sedmi dětem. Rozvinula ve Slezsku se souhlasem manžela charitativní činnost. Svojí dobročinností si získala prostý lid a zasloužila se o šíření křesťanství. Jedním z nejdůležitějších počinů byla výstavba třebnického kláštera (1203–1218), do něhož uvedla cisterciácké řeholnice v čele se svojí učitelkou Petrissou.

Freska nad průchodem do kaple sv. Floriána zachycuje světici, jak klečí společně se svým manželem před papežem, kde složila při plném oboustranném souhlasu doživotní slib čistoty. Volba odloučení manželů způsobila sv. Hedvice později velkou bolest. S Jindřichem se vzájemně odcizili a v důsledku interdiktu, který na něj byl uvalen, s ním nemohla být ani v  posledních chvílích jeho života. Po smrti manžela žila sv. Hedvika v třebnickém klášteře, ačkoliv nesložila řeholní sliby, a angažovala se zde v charitativní oblasti. Mohla se tak věnovat svému specifickému poslání.

Malíř jí každopádně na malbách přisoudil cisterciácký hábit. Nad průchodem do kaple sv. Pavla je zobrazena, jak čerpá sílu z eucharistie. O něco výše ošetřuje Hedvika malomocného. V oblouku kaple se na fresce sv. Hedvika sklání nad cisterciačkou a uzdravuje ji ze slepoty. Na opačné straně oblouku kaple je dokumentován asketický život Hedviky a její mystické zážitky zachycené v legendách. Vroucně se modlící řeholnice klečí před křížem, z něhož jí žehná Kristus.

Když se blížila Hedvičina smrt, onemocněla a byla pokoušena démony. Hedvika podle legendy nechala démony běsnit a po celou dobu si zachovala svou charakteristickou svatou lhostejnost. Na malbě klečí bosá světice na klekátku a s růžencem v ruce se upíná ke kříži v okamžiku, kdy došlo k útoku temných sil. Svatá Hedvika zemřela 15. září 1243 a svatořečena byla v roce 1267. Na klenbě je unášena vstříc nebeské slávě

dvěma anděly.

Další výrazné vtisky polské kultury se pojí s transformací velehradského kláštera po jeho zrušení (1784) v poutní místo s cyrilometodějskou tradicí na základě jeho (mylného) ztotožnění s metropolí moravského arcibiskupa Metoděje. Kulminačními body byla cyrilometodějská jubilea v roce 1863, 1869 a 1885. Do velehradského kostela co by „nejpamátnější svatyně všech Slovanů“ tak směřovali i polští poutníci, všeslovansky smýšlející ctitelé svatých Cyrila a Metoděje. V bazilice máme dva hmotné doklady tohoto hnutí, které mají mimořádný umělecký i historický význam.

Na prvním místě je to obraz Slovanští věrozvěstové, který vytvořil významný polský malíř Jan Matejko (1838–1893). Byl věnován do baziliky polskými poutníky v rámci 1000. výročí úmrtí sv. Metoděje v roce 1885 za osobní účasti malíře. Sehrál významnou roli při vizualizaci kultu soluňských bratří podobně jako tiskem šířené litografie od Janka

Köhlera a reprodukce Maxova sousoší těchto světců. Cyril ukazuje rukou na otevřenou knihu, zatímco Metoděj na kříž. Za ním je vyobrazena Panna Maria Čenstochovská, vlevo je polská orlice, vpravo archanděl Michael – symbolizující Rusko – a pod ní rytíř ve zbroji s mečem – symbol Litevského velkoknížectví (stát existující od 13. Století do roku 1795 zahrnující země dnešní Litvy, Běloruska, severovýchodního Polska, větší části Ukrajiny a západních okrajů Ruska). Pod křížem je na podušce polská piastovská koruna a na zemi leží rozbitá modla Svantovíta.

Druhým dokladem polských procesí na Velehrad je velkopolská korouhev s vyobrazením panny Marie čenstochovské a s prosbou: „Królwno korony polskiej, módl sie za nami.“ Na druhé straně praporu uprostřed je polský orel se zlatou korunkou na hlavě. Ten byl údajně částí válečného praporu, se kterým zvítězila polská vojska nad Turky v roce 1683 u Vídně. „Poněvadž mu jedno křídlo s korunou ustřeleno bylo, nahrazeno obé. Býval druhdy majetkem Filińských.“ (A. Rejzek) Nápis: „Na pamiatke tysiacznej rocznicy zgonu svietega Methodego zložyli Wielko-Polanie“ dokládá, že korouhev přinesli polští poutníci

na Velehrad v jubilejním roce 1885.

Rovněž 20. století zanechalo na Velehradě řadu pozoruhodných polských vtisků. V jeho první třetině se zde konaly tzv. unionistické kongresy (1907, 1909, 1911, 1924. 1927, 1932, 1936), které předznamenaly dnešní ekumenické snahy. Usilovaly o „sjednocení Slovanů ve víře“. Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie obývalo nezávislé Polsko na východní části (Volyň, Podlesí, Bílá Rus a vojvodství vilenské) čtyři miliony východních Slovanů, většinou původem řeckokatolíků, kteří sto let před tím byli carským Ruskem

včleněni do pravoslaví. Když se roku 1924 začali spontánně vracet do katolické církve, vyvstala otázka, mají-li přijmout i latinský obřad, nebo zda si mohou ponechat svůj byzantsko-slovanský ritus. Změna vyznání spojovaná se změnou obřadu byla vnímána jako zrada. Získat příznivě nakloněné východní křesťany pro plnou jednotu církve bylo možné jen za předpokladu zachování jazykových a kulturních odlišností a zvyků. Mezi církevní hierarchií proto převážil názor tolerance. Zde se hovoří o tzv. Nové unii, neboť toto smýšlení odpovídalo postoji, který byl přítomen při vzniku Brestské unie. Jeden z největších zastánců „nové unie“, polský biskup Przeździecki 2 se účastnil velehradských unionistických kongresů, informoval o činnosti na východě Polska a získával pro ni podporu.

Dále můžeme vyzdvihnout osobnost mučedníka, blahoslaveného Mikuláše Čarneckyje, 3 rovněž účastníka velehradských kongresů, který byl ustanoven biskupem pro Volyň, Polesí, Podlesí a Chelmské vojvodství.

Hmotným dokladem duchovní propojenosti Čechů Poláků i dalších slovanských národů jsou vitráže v kapli Panny Marie Matky jednoty křesťanů vytvořené v roce 1939. Mezi světci zde nalezneme i polského národního světce Stanislava.

V hrůzách II. světové války našlo zrod další umělecké dílo nacházející se v kapli Panny Marie Matky jednoty křesťanů propojující Čechy s Polskem. Jedná se o obraz sv. Cyrila a Metoděje od polského malíře Wlastimila Hofmanna, který se zásluhou generála Ludvíka Svobody dostal na Velehrad v roce 1949. Malíř v modlitbě slíbil jeho vznik, jestliže přežije hrůzy války. Zobrazení obou světců je ikonograficky velmi neobvyklé. Hofman porušuje částečně klasická schémata, a představil věrozvěsty v duchu svých venkovských inspirací jako prosté muže. Bezvousý sv. Cyril s kápí na hlavě v prostém mnišském šatu drží v rukou knihu a sv. Metoděj v modré tunice jednoduchý kříž. Pozadí utvářejí idylická oblaka.

V expozici Martyrion nacházející se v podzemí baziliky je připomenuto utrpení křesťanů v dobách totalit 20. století. Nachází se zde například i hlína z Katyně. Nejvýrazněji se ovšem Polsko zapsalo do dějin Velehradu v osobě svatořečeného papeže Jana Pavla II.

Ten nejprve Velehradu zaslal v roce 1985 na památnou pouť jako svoji „omluvenku“ zlatou růži, kterou dnes můžeme považovat za jeho relikvii. (Nyní je prezentována v podzemí baziliky a na oltáři při významných příležitostech).

Po pádu železné opony si vyvolil Velehrad jako první místo v postkomunistickém prostoru, které navštíví (pražská a bratislavská návštěva mu byla vnucena našimi politiky). Navštívil jej 22. dubna 1990. Papež svojí přítomností i svými slovy zpečetil duchovní význam Velehradu: „Království Boží, kdysi odkázané apoštolům, bývá v různých okamžicích dějin předáváno stále novým a novým lidem a národům. Zde, na tomto místě, na moravském Velehradě, cítíme zvláštním způsobem dějinný „odkaz“ království – i ty, kteří se stali jeho správci a strážci.“ Jeho návštěvu dosud hmotně připomíná papežský kříž v nádvoří. V klášteře byla vytvořena expozice připomínající jeho návštěvu. V blízké obci Tupesy je rovněž památník papežovy návštěvy v podobě obelisku. Byl vztyčen v blízkosti místa, kde papež přistál vrtulníkem. Dnes se stává Velehrad každoročně cílem desítek poutních zájezdů z Polska.